Vidonice

Nejdále na východ od Pecky jsou Vidonice. Vesnice leží v mělké kotlině ve výši 460 m n. m. na jižním úpatí svahu táhlého, z části zalesněného horského hřbetu, jehož jeden z vrcholů je pojmenován Červený vrch 541 m n. m. a druhý (546 m n. m.), je od něho položený východněji. Hřbet chrání

kotlinu před severními větry. Jižní okraj vesnice od východu k západu protíná silnice vedoucí ze Dvora Králové přes Pecku do Nové Paky. S Peckou byly a jsou Vidonice spojeny dvěma cestami. Jedna vedla na jih od školy bažinatými lučinami, druhá přes Staňkov. S výstavbou trasy současné silnice se začalo v roce 1868. Aby odpadlo drahé vykupování pozemků pro novou silnici, byla rozšířena stará cesta. Proto je ta nynější silnice poněkud klikatá a vede v mohutném oblouku po nejvyšším terénním hřbetu přes Kalský kopec.

Rašina se jmenuje místo, kde se na silnici po sjezdu Kalovského kopce napojuje z části asfaltovaná a z části panelová cesta, která vede po celé délce vrcholu terénního hřbetu v části úseku zvaném V Horkách a poté Obecní les. Stojí tu kamenný kříž a roste letitá lípa označená, jako památný strom Podle pověsti v těchto místech kdysi stávala malá osada téhož jména a snad byla částí Vidonic. V neklidných dobách prý byla zapálena, rozbořena a obyvatelé povražděni. Pravděpodobně se tak stalo, když v roce 1424 krajem mezi Peckou a Zvičinou podruhé prošlo husitské vojsko od Skalice přes Hostinné do Mlázovic a odtud přes Smidary do Jičína a dál do Mnichova Hradiště. Podél uvedené cesty na straně k Vidonicím stojí objekty výrobních provozů. Je tu masokombinát Uzeniny Beta, výrobna bramborových lupínků bagINTERNTIONAL spol. s.r.o, a blyští se tu panely fotovoltaické elektrárny 850 kWp INELSEV s.r.o. postavené a uvedené do provozu v roce 2010 a dále pak velkovýkrmna hovězího skotu s hospodářským zázemím a velikým skladem sena 1. Podzvičinské a. s.

Vidonice, tak jako Kal náleží k poříčí Bystřice. Na úpatí hřbetu mezi Červeným vrchem a bezejmenným vrchem pramení a poté vsí protéká potok (vzniklý ze soutoku dvou pramenů), který je pod vesnicí posílen Brusnickým potokem, který má pramen ve svahu o několik set metrů východněji. Od tohoto soutoku pak již vodní tok nese jméno Bystřice.

Historické prameny připouštějí, že Vidonice byly první a nejstarší osadou v nejbližším okolí. Ve starých listinách jsou nazývány též Malé Vidonice nebo Vidoničky. Název Vidonice pravděpodobně vznikl dle jména prvního obyvatele, který se tu usadil a jmenoval se Vidin. Jeho rodina a její potomci zůstávali v místě, dle potřeby stavěli své příbytky kolem praotcova příbytku a podrželi si po něm i společné rodné jméno Vidonici. Tento názor má oporu v patriarchálním zřízení starých Slovanů. Snad ani není náhoda, že nedaleká osada Vidoň při silnici miletínsko–bělohradské, má skoro stejné jméno. Pro neobyčejné stáří vsi by svědčila i okolnost, že se rozkládala na pokraji pomezního hvozdu, jímž vedla Zemská stezka z Prahy až k zemským hranicím.

O prvotních osudech obce se písemné památky nezachovaly. Původně to zřejmě byla svobodná a rodinná osada, později patřila ke zboží královskému, pak byla poddána různým vrchnostem. Ve XIV. století náležela k Bělušicům (bývalý hrádek východně od Bukoviny u Pecky, nyní úplně zaniklý). V XV. století byla osada rozdělena na dvě části. Jedna část náležela ke hradu Pecka, druhá přináležela nadále panství bělušickému, později i tato část patřila k Pecce. V roce 1836 bylo v obci 36 domovních čísel s 275 obyvateli. V současnosti je ve vsi 46 domů a 79 trvale hlášených osob. V roce 1841 byly zdejší pozemky řádně přeměřeny a hranice obce definitivně stanoveny. Orné půdy bývalo kolem Vidonic poskrovnu, získávala se mýcením a klučením hustého jehličnatého porostu, nacházely se zde i bažiny. Bývalo tu i několik rybníků patřících k selským živnostem. Později byly vysušeny a přeměněny na louky. Zůstal tu jeden u bývalého, mlýna v současnosti nazývaného Vidonický.

Obyvatelstvo převážně živilo zemědělstvím. Bezzemci a někteří členové rodin nalézali obživu v tkalcovnách v Mostku, v Pecce a v Borovničce. Bylo zde několik řemeslníků, z nichž někteří pracovali v místě, jiní za prací ze vsi vyjížděli. Býval tu jeden hostinec, dva obchody, větší dílna na strojní výrobu pleteného drátu a výroba sít. Mlýn ve Vidonicích č. p. 33 byl prastarý. Stál na selské půdě a byl o jednom složení. Míval též pilu.

Svou dlouholetou historii má ve vsi pohostinství. Formanská hospoda stávala u výše zmíněné Zemské stezky. Později byl hostinec v místě současného domu č. p. 6. Stará kamenná hospoda, č. p. 15, sloužila lidem až do roku 1890. Hospoda „U Vaisů“ (dřevěný domek č. p. 7 postavený v letech 1858 až 1860), poskytovala lidem své služby až do roku 1979. V letech 1975 až 1978 se obyvatelé věnovali

výstavbě kulturního domu. Rozestavěný objekt v roce 1978 koupilo JZD Pokrok, dokončilo ji a koncem června 1979 uvedlo do provozu. Budova ve vsi sloužila jako vývařovna s jídelnou, pohostinství a pro další kulturní akce pořádané JZD i místními společenskými organizacemi. V první polovině devadesátých let byla budova prodána do soukromého majetku, je zde nyní pekárna „U Viléma“.

V druhé polovině minulého století na zemědělských pozemcích hospodařilo Jednotné zemědělské družstvo, založené již v roce 1950 jako menšinové. Další rolníci do něho postupně vstupovali. Velmi rozdílné hospodářské výsledky však vyvolávaly nespokojenost členů až došlo ke sloučení se zemědělským družstvem v Kalu. V současnosti na většině pozemků hospodaří 1. Podzvičinská a.s. a několik dalších soukromě hospodařících zemědělců. Ve vsi je také truhlářská dílna, autodílna, opravna zemědělské techniky včetně nákladní autodopravy. Z řemeslníků svou práci nabízí zedníci, pokrývač.

Dominantou vesnice je kostel. Původní stával na stejném místě jako současný již ve XII. století. Později se stal farním. Fara, která je ve vsi je připomínána roku 1350, později vyhořela. Vidonice posléze přešly pod farnost peckovskou a patří tam i poštou dosud. Za vpádu Švédů (1638 – 43) byl starý kostel vypálen a rozbořen. Osada byla v té době vypálena třikrát. Cizí vojska v minulých dobách vesnicí procházívala a mnohokrát tam byla ubytována, čímž obyvatelé povětšinou nesmírně trpěli. Kostel byl postaven ze dřeva znovu v roce 1666 a v letech 1732 až 1736, za kartuziánů, byl vystavěn z kamene v barokním slohu se zajímavým půdorysem a zasvěcený ke cti sv. Jana Křtitele. V současné době je to kulturní památka. Má obdélníkový půdorys a hranolovitou věž před západním průčelím kostela. Vnitřek kostela je členěn římsou, v koutech jsou pilastry ukončené římsami. Na stropě lodi je dekorativní štuk. Zařízení kostela pochází z kartuziánského kláštera ve Valdicích. Na hlavním vyřezávaném oltáři z první poloviny 18. století je středová socha sv. Jana Křtitele. Boční sochy zobrazují sv. Augustina a sv. Vojtěcha. Kazatelna je v literatuře zařazena do stejného období. Boční oltáře jsou zasvěceny sv. Josefu a sv. Anně a jsou doplněny sochami. Obrazy na nich umístěné zobrazují smrt sv. Josefa a smrt sv. Anny. Obrazy byly přemalovány v roce 1902.

Škola ve Vidonicích byla údajně založena v r. 1808 jako filiální stanice, v níž se také někdy vyučovalo po domech. Vidonice však přitom stále patřily k peckovské škole, kam děti chodily, pokud nebyl ve vesnici učitel, a to až do roku 1857, kdy byly přiškoleny do Kalu. V roce 1865 Vidoničtí koupili domek za 280 zlatých, dostavěli jej a školu v něm umístili. Obecná jednotřídní škola (nynější budova) byla pořízena nákladem 8 000 zlatých v roce 1885. Odstěhováním části obyvatel po 2. světové válce do pohraničí došlo i k úbytku žactva. V pololetí roku 1959 byla jednotřídní škola ve Vidonicích uzavřena a děti od té doby dojíždějí do Základní školy v Pecce. Bývalou školu asi v roce 1975 koupil mezinárodně uznávaný akademický sochař Vladimír Janoušek. Působil zde a tvořil spolu se svou ženou Věrou Janouškovou, též výtvarnicí. V současnosti je budova ve vlastnictví Nadace Věry a Vladimíra Janouškových.

U budovy bývalé školy stojí kamenný kříž, v jehož přední straně podstavce je prázdné místo, které bylo pravděpodobně vyplněno plastikou Madony. Opodál stojí pískovcový pomník věnovaný 13 místním vojínům padlým v 1. světové válce. Jména padlých jsou na věčnou památku vyryta na pamětní desku vsazenou do pomníku.

V letech 1949 až 1950 byl do vsi zaveden plyn. Ten se zprvu, až do roku 1956, používal převážně ke svícení a posléze, až do dnes, i k vaření a topení. S elektrifikací vesnice se začalo jako s poslední obcí na tehdejším Novopackém okresu, a to v roce 1954.

Veřejný vodovod, společný pro Vidonice a Kal, byl budován v letech 1958 až 1961. Nad Vidonicemi byla postavena čerpací stanice s vodojemem a voda byla rozvodnou sítí zavedena do všech domácností a středisek JZD Vidonice a Kal. V osmdesátých letech si zemědělské družstvo pokrylo zvýšenou spotřebu vody ve svém zařízení a provozech výstavbou vlastního vodovodu.

Kultura je ve vsi zastoupena knihovnou, která je nyní pobočkou Místní knihovny v Pecce. Obyvatelstvu poskytuje své služby od roku 1921 a již mnoho let je umístěna v objektu autobusové čekárny.

Jedinou společenskou organizací ve vsi nyní je Sbor dobrovolných hasičů, který byl založen 31. května 1896 tehdejším správcem školy a učitelem Rafaelem Engelmanem.

Hasičský sbor je od té doby stále činný, účastní se hasičských soutěží, bývá v okrsku i jejich pořadatelem. Účinně též zasahoval při požárech v místě i okolí. První, vozová čtyřkolová stříkačka s potřebnými hadicemi a příslušenstvím byla koupena za 650 zlatých a do obce dovezena 21. července 1896. Téhož roku bylo dostavěno hasičské skladiště nákladem 350 zlatých. V roce 1961 byla do užívání předána nově postavená požární zbrojnice, v níž byly i kanceláře pro obecní samosprávu MNV. Ten byl ve Vidonicích zrušen v roce 1975 a správa obce přešla pod MNV v Pecce a pod správou Úřadu městyse Pecka je dosud.