Český katolický kněz, lidický farář
Pocházel z velmi skromných poměrů. Rodina Štemberkových žila v chaloupce nad potokem Brodkem čp. 187. Otec byl domácí tkadlec. Josef měl dalších šest sourozenců a jeho těžce nemocná matka zemřela, když mu bylo jedenct let. Na přímluvu svého učitele odešel studovat do Jičína. Po středoškolských studiích nastoupil cestu přípravy ke kněžství. V r. 1894 přijal kněžské vysvěcení. Do farnosti Lidice byl poslán v roce 1909. Věnoval se své službě svědomitě a věrně. Staral se o farní kostel, pozvnesl chrámový zpěv lidový i sborový. Měl krásný vztah k dětem, které ho milovaly, a často k němu chodily na farskou zahradu, kam je zval na ovoce a ořechy. Včelařství a ošetřování stromů patřilo k jeho koníčkům.
Když začala druhá světová válka, nakoupil velké množství dětského ošacení, protože odhadl, že se bude ve válce hodit, vzpomíná farní hospodyně. Lékař a varhaník Quido Jeřábek vzpomíná na něj jako na velkého vlastence, ke kterému za války chodili přátelé poslouchat zahraniční rozhlas.
Do rodné Pecky jezdil navštěvovat své tři sestry Anežku, Leopoldu a Lojzičku, které zůstaly svobodné, protože chudá rodina neměla na věno. Rozhodl se, že na místě staré chaloupky postaví vilku, kde budou na sklonku života společně bydlet.
Začátkem roku 1942 se stavba budovy chýlila ke konci a páter Josef se chystal na stěhování, které bylo plánováno na květen. Jeho nástupce však nebyl na převzetí kněžské služby připravený, a tak Štemberka vyhověl jeho žádosti a posunul termín odchodu o několik dní. Ty se však staly pro jeho farnost osudnými.
Lidice postihla tragédie - na Boží tělo v r. 1942 přijelo do Lidic několik aut a v nich gestapo. V úterý 9. června vtrhli do fary a faráře odvedli spolu s ostatními muži do stodoly Horákova statku. Tam čekali na popravu. Farář Štemberka dodával svým farníkům sílu a odvahu, díky tomu odcházeli muži před popravčí četu klidně, zpříma a statečně.
Josef Štemberka zůstal věrně až do konce se svými lidickými spoluobčany, za které prosil o smilování. Byl zastřelen jako jeden z posledních. Sice mu byla nabídnuta milost, ale tu kněz žijící 33 let v Lidicích nepřijal.
Jméno Josefa Štemberky zůstane navždy spjato s farností, ve které působil. V r. 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garriqua Masaryka I. třídy a František Křelina mu určil hlavní roli v knize o lidické tragédii Každý své břímě. Prezident Miloš Zeman mu udělil dne 28.října 2014 Medaili za zásluhy.
podle M. Procházky (upraveno a zkráceno)
učitel, spisovatel, hasič, osvětový pracovník
Rafael Engelman se narodil a strávil své dětství v Jičíně. Maturitu složil r. 1882 a zkoušku způsobilosti v r. 1885. Působil jako mladší učitel ve Valdicích, později byl jmenován učitelem a řídícím učitelem školy ve Vidonicích. Po osmnácti letech přestoupil do peckovské školy, kde nastoupil jako řídící učitel 1. března 1905. Jeho přestup na Pecku se stal obecní slavností. Dne 15. září 1909 byl jmenován prvním ředitelem Měšťanské školy v Pecce, měl též velký podíl na její výstavbě.
Již v době studií se angažoval v různých spolcích, byl předsedou studentského spolku v Jičíně a redaktorem studentského časopisu, pracoval na poli národním a osvětovém a v r. 1881 se staral o sbírku na Národní divadlo. Ve Valdicích byl zakladatelem knihovny a ochotnického divadla, jehož byl ředitelem a režisérem. Jako zakládající člen sdružení k uctění památky Kryštofa Haranta stál v r. 1920 u zrodu spolku k udržování peckovského hradu. Výsledkem těchto snah byly u příležitosti 300. výročí smrti Kryštofa Haranta v červnu 1921 Harantovy slavnsoti a odhalení Márova pomníku před budovou školy.
K nejvýznamnějším jeho činnostem patřila péče o rozkvět sborů dobrovolných hasičů. Ve Vidonicích se stal v r. 1896 velitelem právě založeného sboru, o dva roky později byl již župním dozorcem v novopacké župě. Za svého života působil jako přísedící, pokladník a kontrolor v Ústředním výboru Zemské hasičské jednoty, byl zemským hasičským dozorcem pro severní Čechy, předsedou Občanské záložny v Pecce, předsedou Hasičské záložny v Praze a předsedou dozorčího výboru Hasičské pohřební pokladny v Poděbradech, pokladníkem Starobní pokladny a sběratelem hasičské Národní daně.
Za svého života byl 32 let nepřetržitě členem obecního zastupitelstva ve Vidonicích a na Pecce a 18 let členem okresního zastupitelstva v Nové Pace. Za své zásluhy byl jmenován čestným občanem obcí Vidonic a Staňkova.
Měl též nadání k provádění různých kaligrafických prací, vzorně vedl Pamětní knihu školy. Vydal několik prací, např. Cvičení stříkačů (1899), Dějiny kláštera ve Valdicích a spolu s J. Jírou a Fr. Čípem vlastivědný sborník č. II Pecka.
Rafael Engelman si svoji vážnost a úctu v kruzích učitelských, hasičských i občanských získal především pro své přímé jednání, skromnost a obětavost.
Den po jeho smrti 27. září 1924 byla učitelským sborem peckovské školy založena Engelmanova nadace, což byl fond pro chudé děti. Pro připomenutí jeho zásluh se na levé straně vchodových dveří školy nachází pamětní deska s nápisem: Zde působil a zemřel Rafael Engelman 1863 - 1924.
podle Listů Peckovska /upraveno/
Narodil se v Horním Javoří dne 19. listopadu 1881. Po několikaleté učitelské praxi se stal správcem školy v Kumburském Újezdě a zástupcem učitelstva v okresním školním výboru novopackém. Kromě vzorné a svědomitě vykonávané učitelské praxe se věnoval veřejné činnosti. Vykonal na sta přednášek, pracoval v hasičstvu, věnoval se Sokolu a divadlu. Značnou část svého času a schopností věnoval podílu na zpracování obsažné vlastivědné monografie Novopacko, kterou vydával od roku 1924 do roku 1934 okresní školní výbor a kuturní odbor učitelské jednoty Budeč v Nové Pace. Tiskem vyšla útlá knížečka Pověsti, pohádky a lidový humor na Novopacku, které František Číp sepsal. Zemřel náhle 28. listopadu 1928.
/zdroj: PAVEL, Petr a HAMANOVÁ, Naděžda. Peckovské vesnice: pohledy do historie vesnic na Peckovsku. Vyd. 1. Zlín: Tigris, 2013, 237 s. ISBN 978-80-7490-008-2./